Cléo od pěti do sedmi

Na film Agnes Vardy Cléo de 5 a 7 je nejlepší se začít dívat v pět hodin. Proč? Jednoduše proto, že zaznamenává dvě hodiny života ženy vystupující pod uměleckým jménem Kleopatra. Film začíná barevnými záběry na tarotové karty, rozhovorem dvou žen nad nimi. Při záběrech na vykladačku a Cléo je film černobílý. Barva se vrací s dalším záběrem na karty. Po této scéně už je film černobílý. Varda tím odděluje svět karet, do kterého Cléo nezasahuje. Vyjadřuje tak osud, který určuje její budoucí jednání, ale Cléo na tom nemůže nic změnit. Zároveň je symbolické, že se zprávu o Cleině nemoci dozvídáme z úst kartářky. Divák i Cléo může věřit a nemusí, tato nejistota je ve filmu všudypřítomná. V kartách se objevila Smrt. I když to v tarotu nemusí mít doslovný význam, vidíme poděšenou Cléo, jak si to vyloží po svém, jak prchá od kartářky. Na celý film pak nahlížíme z perspektivy někoho, kdo se bojí o svůj život. Prožíváme spolu s Cléo okamžiky jejího života, na které se ona začíná koukat jinýma očima. Zajímavé je na tom to, že přestože divák nemá žádné srovnání, jasně rozeznává starou a novou Cléo. Cléo nepoznamenanou nemocí máme možnost poznat skrz ostatní postavy. Máme na to dvě hodiny jejího života.
Film využívá zkratek minimálně, přesto se dvě hodiny vejdou do 90 minut. Varda zde propojuje hraný film s dokumentem (slovo dokument nás musí nutně napadnout jako první, mluvíme-li o zaznamenání dvou hodin života), dokonce zde má své místo i groteska (i ta je geniální, vystupuje v ní Jean-Luc Godard a Anna Karina, můžete se na ní podívat na http://www.youtube.com/watch?v=PuGTe_ZzGEQ&feature=related ). Filmový zážitek je silný, počáteční zdánlivá nahodilost scén se promění v geniálně sestavené drama proměny jednoho člověka. Cléo dvě hodiny bojuje s noční můrou, aby na konci zjistila, že to vlastně žádná noční můra není. Cléo tráví hodinu a půl se svými blízkými, aby nakonec zjistila, že ji je nejbližší neznámý voják. Cléo o sobě vypráví, aby nakonec prozradila, že je Florence. A jak si můžeme být jisti my, že jsme těmi, za které se pokládáme? Nečeká někde na nás naše zpráva, která nás změní?

Všichni možní sběrači a já

O filmu jsem se dozvěděla z ankety vyhlášené cinematheque Ontario, do níž se zapojilo přibližně 60 filmových historiků z celého světa. Hodnotily se filmy první dekády nového tisíciletí a kritériem byla umělecká hodnota snímků. Nemyslím si, že jakýkoliv snímek z tohoto seznamu může představovat veliké zklamání. Z filmu rodilé Belgičanky Agnes Vardy Les glaneurs et la glaneuse (2000), poněkud překvapivě přeloženého jako Všichni možní sběrači a já, jsem byla vysloveně nadšená.
Film je na ČSFD řazen jako dokumentární, nicméně se od dokumentárních filmů liší. Vyprávění začíná i končí obrazem sběraček na poli. Tím se otevírá široký prostor otázek a úvah, nad kterými se autorka i diváci zamýšlí. Tato cesta začíná krokem z minulosti, zachycené na obrazech, do současnosti. Autorka se zajímá, zda ještě žijí sběrači (glaneurs - tedy, ti co sbírají plodiny ze země a grapilleurs - trhači plodin ze stromů) a jak se jejich řemeslo přizpůsobilo dnešní době. Zároveň do problému vnáší sebe samu. Narodila se v roce 1928 a diváka nepřekvapí, že si ještě pamatuje práci na poli, tedy i sbírání. Autorka si nyní vzala do ruky kameru a sbírá. Sbírá nejen filmový materiál, otisky lidí, ale i otisk vlastní ruky, sbírá se sběrači: na poli brambory a ve městě pohozené předměty.
Film do sebe vtáhne diváka. Nikdy nevíte, jakým směrem se vydá, nicméně vše do sebe zapadá, tvoří logický celek sestavený z tisíce střípků. Nechci potenciálně nalákané diváky připravit o překvapení (nečtěte si ČSFD), tak neuvedu konkrétní příběh. Můžu vám ovšem slíbit, že se setkáte se spoustou zajímavých lidí. Někteří z nich vás možná donutí zamyslet se sami nad sebou. Tak jako se nad sebou zamýšlí autorka a jako se zamýšlí nad naší společností. Pro odlehčení si autorka ve filmu hraje se svou novou ruční kamerou. Tak máme možnost sledovat např. tanec krytky od kamery nebo požírání kamiónů režisérčinou rukou. Kdo uvidí, pochopí. Už se těším na další filmy z kanadského seznamu.

Kusturicova závěť

Shlédnutí Kusturicovy komedie Závěť (2007) mě vyprovokovalo k napsání dalšího příspěvku. Proč? Skoro celý film jsem musela sledovat z pohledu filmového kritika a přemýšlet nad tím, co je v něm tak strašně špatné, jinak bych vlastně nepřemýšlela a zároveň se unudila k smrti. Takhle už jsem prosledovala a dosledovala do šťastného konce i např. film Bratříčku, kde jsi. Stanu se tedy na chvíli Mirkou Spáčilovou a vyložím vám své postřehy.
Začnu od konce, jedné z mála polehčujících okolností filmu. Poslední vyslovenou větou je: To už nemůže myslet vážně! a v okně se objeví nápis: Happyend. Tento moment sebeironie jsem ocenila, nicméně to je na 137 minut málo.
Co bylo tak špatné? Ve filmu je bezpočet druhů vtipů a gagů. Problém je v tom, že u spousty z nich mám pocit, že jsem je už viděla. Například důmyslné stroje, sloužící k probouzení a chystání snídaně, v krátkém filmu Veita Helmera Surprise! a ten to má třeba zas odněkud. To samo o sobě nevadí, musí je však režisér použít originálně. V tomto případě to bylo téměř jak přes kopírák. Nebo za to možná může moje celkové pohoršení nad řazením scén. Záběry jsou standardně u Kusturicy velmi nápadité, snímané ze zajímavých perspektiv. Nemohla jsem si ale nepředstavovat story board s jejich rozkreslením. Bylo to asi moc násilné, předvídatelné (i zde se projevoval pocit deja vu). Největším zklamáním byla nepřítomnost poetičnosti (silné v Černé kočce, bílém kocourovi a zejména v Arizona dream). Ta byla nahrazena přisprostlými vtípky. Slovo jebat se v titulkách objevilo asi 40x (to se ani nezamýšlím nad oprávněností takového překladu). Gagy dvou vymaštěnců měly do grotesky daleko a zůstával po nich jen pocit trapnosti. Co se týče dějové linie, ani zde se překvapení nekonalo, byl dodržen klasický hollywoodský scénář crazy komedie. Pro představu zmíním scénu, kdy právě vykastrovaný padouch sjíždí svah na rakvi s nebožtíkem, skončí však nakonec v jámě na mamuty. Kusturica se zbláznil nebo se stal promiskuitním, každopádně je na to žalostný pohled.
Z pohledu filmové analýzy mě zaujalo použití kola s nakreslenou černobílou spirálou. Poprvé se ve filmu objevilo, když vnuk uspával dědečka. Dědeček usnul, to sloužilo však jen jako výchozí situace pro přichystanou vnukovu pomstu. Na konci scény je dědeček vymrštěn postelí a proletí oknem. Podruhé je terč použit na uspání býka, který je následně vykleštěn. To má diváka postupně připravit na jeho poslední použití při vyklešťování padoucha. Kusturica umí pracovat se symboly, jen se mu nechce více přemýšlet a nutit to dělat diváka. A tak největší ztotožnění se s postavami jsem sledovala u mužské části populace právě při scénách kastrace. To byly dva momenty, po zbytek času film pluje a nezanechává za sebou nic.
Nemůžu zde zatajit, že jsem se ke sledování tohoto filmu dostala "náhodou", totiž v rámci Aera naslepo. Sál praskal ve švech (věc v Aeru neobvyklá). V lektorském úvodu bylo zmíněno, že posledně promítali francouzské existenciální drama a že potom nevybrali moc peněz, takže se snaží pustit něco líbivého. Svůj účel to zřejmě splnilo, neboť většina sálu se válela smíchy. Už jsem si připadala fakt divně, že mi to vtipné nepřijde, a v duchu jsem si nadávala, že jsem nešla raději minule..