Režijní debut Charlieho Kauffmana, Synecdoche, New York (2008) je dílem vskutku zvláštním. Divadlo v divadle ve filmu, až ztrojnásobení rolí, prolínání se reality a smyšlených příběhů, zkroucení času.
Asi teď nemám dostatek času na hlubší analýzu, tak si to schovám na jindy. Ale to už to budete mít skouknuté taky a já se nebudu bát, že vám něco vyslepičim:)
sobota 28. listopadu 2009
Rvačka mezi muži
Film noir Julese Dassina z roku 1955 a skvostným názvem "Du rififi chez les hommes" patří rozhodně mezi klenoty. Ve filmu je vidět mnoho postupů či nápadů, které známe z pozdějších filmů (například krádež a la mission impossible).
Připadalo mi, jakoby se film skládal z několika částí. Ta první by se dala nazvat příprava na loupež. Je plná dialogů, změn prostředí a humoru. Druhou část tvoří loupež samotná, která je téměř bez dialogů a bez zvuku, odehrává se na jednom místě s velkým důrazem na detail. Část třetí začíná už odvezením lupu a stupňuje se až do konce filmu. Je plná napětí, dramatických scén, frenetické kamery a samozřejmě mrtvol (jsme přeci jenom ve filmu noir).
Všechny postavy jsou skvěle zahrány, kamera je výborná. Mezi nezapomenutelné scény patří ta konečná, kdy umírající hrdina veze malého chlapce domů. Cestou je mu hůře a hůře, chlapec, který nic netuší, si hraje na zadním sedadle. Tato poslední cesta je doplněna úžasnou kamerou, prostřihy na Paříž a detailními záběry. No, myslím, že ani nemusím říkat, jak to dopadne. Doma jsme z filmu byli všichni nadšeni, tak se na něj určitě podívejte.
Připadalo mi, jakoby se film skládal z několika částí. Ta první by se dala nazvat příprava na loupež. Je plná dialogů, změn prostředí a humoru. Druhou část tvoří loupež samotná, která je téměř bez dialogů a bez zvuku, odehrává se na jednom místě s velkým důrazem na detail. Část třetí začíná už odvezením lupu a stupňuje se až do konce filmu. Je plná napětí, dramatických scén, frenetické kamery a samozřejmě mrtvol (jsme přeci jenom ve filmu noir).
Všechny postavy jsou skvěle zahrány, kamera je výborná. Mezi nezapomenutelné scény patří ta konečná, kdy umírající hrdina veze malého chlapce domů. Cestou je mu hůře a hůře, chlapec, který nic netuší, si hraje na zadním sedadle. Tato poslední cesta je doplněna úžasnou kamerou, prostřihy na Paříž a detailními záběry. No, myslím, že ani nemusím říkat, jak to dopadne. Doma jsme z filmu byli všichni nadšeni, tak se na něj určitě podívejte.
pondělí 23. listopadu 2009
Sladká vůně úspěchu
Pokračuji v dohánění restů. Tedy další na řadě je film Sladká vůně úspěchu od Alexandera Mackendricka z roku 1957. Divák ihned pochopí, že se jedná o film noir. Hlavní hrdina je hezoun s tváří trochu nakřivo - to vystihuje i jeho charakter. Postupně jsme zapleteni do příběhu newyorských novinářů. Přesněji řečeno do jejich šarád.
Ačkoliv se film věnoval podobnému tématu jako třeba Schlöndorffova Ztracená čest Kateřiny Blumové, tedy moci novin, dost se od něj odlišoval. Moc tisku zde byla ztělesněná konkrétními novináři, film se nejvíc soustředil právě na ně. Oběť nebyla přímým terčem útoků novin, ale sérií promyšlených kroků byla připravena o vše. V Schlöndorffovi se více řeší skandální drzost novin, zatímco zde jde více o to divákovi poodhalit špinavou hru novinářů. Nutno dodat, že vlastně noviny zde hrají jakousi kulisu, příběh by šel napasovat i do jiných prostředí.
Z filmu jsem rozpačitá. Zajisté nepatří do kategorie odpad, nicméně bych ho znovu asi vidět nepotřebovala. Z hlediska záběrů mi z filmu nic moc neutkvělo a u příběhu mám pocit, že tohle jsem už někde viděla. Zkrátka perlu filmu noir nečekejte, nebudete-li však mít co dělat s načatým večerem, tohoto filmu se nebojte, neuškodí.
Ačkoliv se film věnoval podobnému tématu jako třeba Schlöndorffova Ztracená čest Kateřiny Blumové, tedy moci novin, dost se od něj odlišoval. Moc tisku zde byla ztělesněná konkrétními novináři, film se nejvíc soustředil právě na ně. Oběť nebyla přímým terčem útoků novin, ale sérií promyšlených kroků byla připravena o vše. V Schlöndorffovi se více řeší skandální drzost novin, zatímco zde jde více o to divákovi poodhalit špinavou hru novinářů. Nutno dodat, že vlastně noviny zde hrají jakousi kulisu, příběh by šel napasovat i do jiných prostředí.
Z filmu jsem rozpačitá. Zajisté nepatří do kategorie odpad, nicméně bych ho znovu asi vidět nepotřebovala. Z hlediska záběrů mi z filmu nic moc neutkvělo a u příběhu mám pocit, že tohle jsem už někde viděla. Zkrátka perlu filmu noir nečekejte, nebudete-li však mít co dělat s načatým večerem, tohoto filmu se nebojte, neuškodí.
Dvacet hodin
Po delší odmlce se pokusím dohnat skluz, i když zas tak velký není, protože se jednalo i o odmlku filmovou. V úterý před skoro čtrnácti dni jsme tedy s tátou byli v Ponrepu na maďarském filmu Zoltána Fábriho Dvacet hodin (1965). Film je poskládán z rozhovorů novináře s vesničany. Od začátku divák ví, že tam novinář přijel napsat reportáž o politické vraždě. Z různých vyprávění, které se proměňují ve flashbacky - nutno dodat, že to vyžaduje velké úsilí, aby se člověk vyznal v různých časových rovinách- se dovídáme, že pravda není jenom jedna, věci nejsou jenom černobílé a všechno je se vším propojeno.
V různých místech filmu je divákovi ukázána fotografie čtyř mužů - dvě dvojice nejlepších kamarádů - komunistů. Jeden z nich je zabit právě svým nejlepším přítelem, který se s ním nejen politicky rozejde, ale má i potřebu dokazovat, že všem měří stejným metrem. Hezkým symbolem ve filmu jsou pak prostřílené dveře (přes které je zastřelen), které zůstávají prostřelené i po několika letech (na přání vdovy). Přijde mi to jako vyjádření toho, že některé rány se nezacelé. Je to vyjádřenou i atmosférou ve vesnici, kde přijíždějící novinář drásá otevřené rány. Všem se o události špatně mluví, neradi prožívají svou minulost, je to pro všechny příliš bolestné, téměř nikdo nemá čisté svědomí nebo neprožil velkou ztrátu.
Film začíná záběrem na starce nabírajícího mravence do plechovky. Muž k tomu říká, že každý se plahočí, neví za čím a z pohledu zvenčí to vypadá chaoticky. Před koncem filmu leží novinář na louce, papíry rozfoukané kolem, s přesvědčením, že reportáž se nedá napsat. Poslední kapitola začíná tím samým záběrem na mravence v plechovce s průpovídkou, jaký smysl má tohle všechno plahočení. Pak se dozvídáme, že stařec je gróf, žijící v ústraní, jeho život se však díky obětavé služce - manželce ani za komunismu nezměnil.
Novinář si uvědomuje, že tento pletenec minulosti se současností, politiky a osobních příběhů lze jen těžko vtěsnat do jednoho článku. Nejlepší odpovědí na jeho snažení je vlastně film samotný. Poodhaluje divákovi jen to, co lidé na sebe prozradí, a nechává mu prostor pro zamyšlení. Proto stojí za to se na film podívat i po 20 letech od pádu komunismu.
V různých místech filmu je divákovi ukázána fotografie čtyř mužů - dvě dvojice nejlepších kamarádů - komunistů. Jeden z nich je zabit právě svým nejlepším přítelem, který se s ním nejen politicky rozejde, ale má i potřebu dokazovat, že všem měří stejným metrem. Hezkým symbolem ve filmu jsou pak prostřílené dveře (přes které je zastřelen), které zůstávají prostřelené i po několika letech (na přání vdovy). Přijde mi to jako vyjádření toho, že některé rány se nezacelé. Je to vyjádřenou i atmosférou ve vesnici, kde přijíždějící novinář drásá otevřené rány. Všem se o události špatně mluví, neradi prožívají svou minulost, je to pro všechny příliš bolestné, téměř nikdo nemá čisté svědomí nebo neprožil velkou ztrátu.
Film začíná záběrem na starce nabírajícího mravence do plechovky. Muž k tomu říká, že každý se plahočí, neví za čím a z pohledu zvenčí to vypadá chaoticky. Před koncem filmu leží novinář na louce, papíry rozfoukané kolem, s přesvědčením, že reportáž se nedá napsat. Poslední kapitola začíná tím samým záběrem na mravence v plechovce s průpovídkou, jaký smysl má tohle všechno plahočení. Pak se dozvídáme, že stařec je gróf, žijící v ústraní, jeho život se však díky obětavé služce - manželce ani za komunismu nezměnil.
Novinář si uvědomuje, že tento pletenec minulosti se současností, politiky a osobních příběhů lze jen těžko vtěsnat do jednoho článku. Nejlepší odpovědí na jeho snažení je vlastně film samotný. Poodhaluje divákovi jen to, co lidé na sebe prozradí, a nechává mu prostor pro zamyšlení. Proto stojí za to se na film podívat i po 20 letech od pádu komunismu.
středa 11. listopadu 2009
Deset tisíc sluncí
Zase jsme vyrazili do kina na maďarský film; Ferenc Kósa: Deset tisíc sluncí (1967). Opět se ve filmu začlo vrtat v maďarské historii (30.-60. léta) - pomalu se v tom začínám vyznávat. Velmi působivý byl hned první záběr filmu, kdy vidíme mladé i staré na poli. Ti se najednou všichni otočí a pochodují směrem ke kameře. Vzhledem k tomu, že lidí je tam tak 20, tak to působí dost silně. Takových záběrů se ve filmu vyskytuje víc. Například koně běžící přes železniční most zabraní z dálky proti světlu. Pak je tam také spousta záběrů seshora (na plahočící se lidi nebo domy). Zajímavý také byla pasáž z pracovního tábora (údajně první film, kde se mohly použít scény z táborů). Nejdřív vidíme dva kopáče, jak špičatým kusem železa mlátí do kamene. Kamera jede nahoru a vidíme, že tyč pokračuje a že jí drží ještě další dva kopáči. Záběr ovšem nekončí a kamera postupně projíždí tak 10 patry. Přišlo mi to jako svělý nápad a krásný záběr.
Film je z maďarského venkova, kde všechny politické otřesy tvrdě dopadnou na každého vesničana. Ať už jde o zabavenou úrodu, koně nebo postřílené manžely či muže vyslané do pracovních táborů. Velmi působivá byla scéna z revoluce v roce 1956, která začíná záběrem na čtyři oblečené muže stojící v řece. Pak následuje záběr na břeh, kde stojí celá vesnice a cizí muž se samopalem. Samopal po chvíli dostává muž, který byl nespravedlivě poslán do tábora. Právě kvůli dvěma mužům stojícím ve vodě. Má na ně vystřelit, ale nemůže. Naštěstí pro něj, protože po revoluci by oplátkou zastřelili zase jeho.
Celkově mi film připadal silný, právě kvůli výborným záběrům a působivým příběhům z maďarské historie. Autoři totiž nashromáždili tisíc stran dokumentů, zaznamenávající momenty ze života lidí. Tyto zážitky už mnohdy byly jak z filmu, takže už je stačilo jen propojit dohromady.
Film je z maďarského venkova, kde všechny politické otřesy tvrdě dopadnou na každého vesničana. Ať už jde o zabavenou úrodu, koně nebo postřílené manžely či muže vyslané do pracovních táborů. Velmi působivá byla scéna z revoluce v roce 1956, která začíná záběrem na čtyři oblečené muže stojící v řece. Pak následuje záběr na břeh, kde stojí celá vesnice a cizí muž se samopalem. Samopal po chvíli dostává muž, který byl nespravedlivě poslán do tábora. Právě kvůli dvěma mužům stojícím ve vodě. Má na ně vystřelit, ale nemůže. Naštěstí pro něj, protože po revoluci by oplátkou zastřelili zase jeho.
Celkově mi film připadal silný, právě kvůli výborným záběrům a působivým příběhům z maďarské historie. Autoři totiž nashromáždili tisíc stran dokumentů, zaznamenávající momenty ze života lidí. Tyto zážitky už mnohdy byly jak z filmu, takže už je stačilo jen propojit dohromady.
úterý 10. listopadu 2009
Slaměný vdovec a The tragedy of Othello: The moor from Venice
Už se blíží nejkratší dny v roce, což má jistě spoustu nevýhod, ale i pár výhod. Jednou z nich je, že se dá promítat už od brzkého odpoledne, takže dva filmy se dají zvládnout bez větších potíží. Jinak tomu nebylo ani tuto neděli, kdy jsme začali v pět hodin komedií Billyho Wildera The Seven Year Itch (1955), česky: Slaměný vdovec. Pro mě bylo nejpřekvapivější zjištění, že byl Wilder dobrý i v jiném žánru než film noir. I když po zhlédnutí Ztraceného víkendu musí člověk nabýt dojmu, že by si zasloužil po maďarském způsobu titul "vynikající umělec" - více o tomto titulu se dozvíte v popříštím příspěvku (jsem zas dva dny pozadu..). Už samý začátek mezi indiány, ladné přenesení se do "současného" New York s konstatováním, že se za tu dobu nic nezměnilo. Kdo viděl, pochopí. Nelze si nevšimnout, že jde o převedenou divadelní hru na plátno (škoda, že to v Praze nikdo nehraje). Poněkud legrační je, že hru napsal George Axelrod :) Tom Ewell představující hlavního hrdinu, kterému odjela manželka s dítětem na dovolenou, podává vynikající herecký výkon (a je pěkně nefér, že je Marilyn Monroe uváděna na IMDB a ČSFD před ním). Marilyn moc ani nemusí hrát, stačí jí jen, že je krásná (a blbá jak tágo). Film mě hodně pobavil, snažím se nic neprozradit, neb se na to určitě musíte podívat! Jen ještě jedna věc, která mě namíchla. Zjistila jsem, že jsme se dívali na puritánsky sestříhanou verzi! Jde zejména o tu nejslavnější scénu povlávajících Marilyniných šatů! Prostě ji od pasu dolů ustřihli, je to tam jen okrajově. Pak tam taky vystřihli celou scénu, kdy se Marilyn koupe ve vaně a zasekne se jí palec v potrubí a musí přijít instalatér. No, prostě fuj, že se nestydí. Tak si zkuste dát pozor, abyste se koukali na 20th Century Fox DVD release.
O druhém filmu večera se chvíli rozhodovalo mezi Rififi chez les hommes a Orsonovým Othellem. Pak ale zvítězit názor našeho experta (= nezbývalo nám než uposlechnout křehkou duši umělce). Teda nějak zvlášt nám to nevadilo, neboť jsme se těšili na Orsona maskovaného za černocha. A dočkali jsme se. Akorát jsme u filmu měli anglické titulky, je to v té šejkspírangličtině, takže to bylo trochu naprd. Vzhledem k tomu, že zápletku každý zná, tak se to dalo ignorovat. Mimochodem: na ČSFD má film neuvěřitelných 93%! Už úvodní záběry mě přesvědčili, že procenta jsou oprávněná. Taaak krásnou kameru jsem dlouho neviděla. Každý záběr by mohl být fotka, ale fascinující na tom byl i pohyb. Ze statického dramatu udělal Welles film. Narozdíl od předchozího filmu, bych si u tohoto asi nebyla tak jistá, že jde o drama. Orson totiž střídal prostředí, nenásilnou formou, tím se odlepil se od klasických klišé dramatu ve filmu. Ve filmu je také fascinující důraz na detail. Orsonův herecký výkon skvělý jako vždy. Jsem velmi nadšená. Uvědomuji si však, že narozdíl od slaměného vdovce, kterého bych doporučila každému, bych Othella zařadila mezi kousky pro náročného diváka.
O druhém filmu večera se chvíli rozhodovalo mezi Rififi chez les hommes a Orsonovým Othellem. Pak ale zvítězit názor našeho experta (= nezbývalo nám než uposlechnout křehkou duši umělce). Teda nějak zvlášt nám to nevadilo, neboť jsme se těšili na Orsona maskovaného za černocha. A dočkali jsme se. Akorát jsme u filmu měli anglické titulky, je to v té šejkspírangličtině, takže to bylo trochu naprd. Vzhledem k tomu, že zápletku každý zná, tak se to dalo ignorovat. Mimochodem: na ČSFD má film neuvěřitelných 93%! Už úvodní záběry mě přesvědčili, že procenta jsou oprávněná. Taaak krásnou kameru jsem dlouho neviděla. Každý záběr by mohl být fotka, ale fascinující na tom byl i pohyb. Ze statického dramatu udělal Welles film. Narozdíl od předchozího filmu, bych si u tohoto asi nebyla tak jistá, že jde o drama. Orson totiž střídal prostředí, nenásilnou formou, tím se odlepil se od klasických klišé dramatu ve filmu. Ve filmu je také fascinující důraz na detail. Orsonův herecký výkon skvělý jako vždy. Jsem velmi nadšená. Uvědomuji si však, že narozdíl od slaměného vdovce, kterého bych doporučila každému, bych Othella zařadila mezi kousky pro náročného diváka.
sobota 7. listopadu 2009
Na východ od ráje je Mr. Arkadin
Večer začal Jamesem Deanem a jeho debutem Na východ od ráje (1955), natočil Elia Kazan. Film už nám byl poněkud blízký, protože jsme asi hodinu kutili titulky. Ale nakonec je táta udělal skvostně.
Film má velmi silný příběh, herecké výkony jsou prožité (díky tehdejší filmové vlně kladoucí důraz na individuální herectví). Předlohou je kniha Johna Steinbecka. Příběh je poněkud založen na Bibli (bratři Cane a Aron), otec Adam. Cane je trochu zlý, ale vlastně se přijde na to, že to je tím, že byl nemilován. Nejsem tady od toho, abych vám vyprávěla obsah. Film je na svou dobu překvapivě barevný. Všichni herci hrají přesvědčivě, James Dean trochu i na základě vlastní zkušenosti z dětství. Celkově to vypadá tak, že jste vtaženi do děje a prožíváte vše, co se odehrává na plátně až do poslední scény. Líbí se mi, že všechny emoce jsou úměrné tomu, co se ve filmu děje. Nic se tam zbytečně nerozmazává, a tak to může působit silně jako celek. Rozhodně stojí za to se na film podívat.
Druhým filmem byl mr. Arkadin Orsona Wellese. Hned na začátku nás ohromila scéna v přístavu, kde je vidět běžící kulhavý člověk. Sám se vzdaluje, proti němu však svítí přístavní maják, díky kterému vrhá osoba stín na nákladní kontejner. Běží ovšem v takovém úhlu, že je stín na kontejneru nehybný, pouze se zvětšuje a osoba se zmenšuje. Krásný záběr. A podle postavy by se dalo usoudit, že si to Orson zahrál sám. Ze předu už ho ovšem hraje jiný herec. Orson nastupuje až do titulní role zbohatlíka pana Arkadina. Jde o film noir (obligátní začátek od konce, femme fatale atd.). Zápletka je trochu vycucaná z prstu, pro některé činy jsou dle mého názoru moc slabé motivace, nicméně film stojí za to. Už jen kvůli Orsonovi, jeho mistrovskému pulení očí a božsky hluboký hlas (ano, i zde je vypravěčem) a skvělé kameře, nápaditých záběrech. Například ve scéně v Arkadinově kanceláři je Orson zabírán hodně zespoda- vypadá pak megózně velký a naopak muž, se kterým jedná, vypadá strašně malý díky vhodně zvolenému úhlu kamery.
To jen tak na okraj, abych nebyla moc ve skluzu. Teď mě však omluvte, musím do kina.
Film má velmi silný příběh, herecké výkony jsou prožité (díky tehdejší filmové vlně kladoucí důraz na individuální herectví). Předlohou je kniha Johna Steinbecka. Příběh je poněkud založen na Bibli (bratři Cane a Aron), otec Adam. Cane je trochu zlý, ale vlastně se přijde na to, že to je tím, že byl nemilován. Nejsem tady od toho, abych vám vyprávěla obsah. Film je na svou dobu překvapivě barevný. Všichni herci hrají přesvědčivě, James Dean trochu i na základě vlastní zkušenosti z dětství. Celkově to vypadá tak, že jste vtaženi do děje a prožíváte vše, co se odehrává na plátně až do poslední scény. Líbí se mi, že všechny emoce jsou úměrné tomu, co se ve filmu děje. Nic se tam zbytečně nerozmazává, a tak to může působit silně jako celek. Rozhodně stojí za to se na film podívat.
Druhým filmem byl mr. Arkadin Orsona Wellese. Hned na začátku nás ohromila scéna v přístavu, kde je vidět běžící kulhavý člověk. Sám se vzdaluje, proti němu však svítí přístavní maják, díky kterému vrhá osoba stín na nákladní kontejner. Běží ovšem v takovém úhlu, že je stín na kontejneru nehybný, pouze se zvětšuje a osoba se zmenšuje. Krásný záběr. A podle postavy by se dalo usoudit, že si to Orson zahrál sám. Ze předu už ho ovšem hraje jiný herec. Orson nastupuje až do titulní role zbohatlíka pana Arkadina. Jde o film noir (obligátní začátek od konce, femme fatale atd.). Zápletka je trochu vycucaná z prstu, pro některé činy jsou dle mého názoru moc slabé motivace, nicméně film stojí za to. Už jen kvůli Orsonovi, jeho mistrovskému pulení očí a božsky hluboký hlas (ano, i zde je vypravěčem) a skvělé kameře, nápaditých záběrech. Například ve scéně v Arkadinově kanceláři je Orson zabírán hodně zespoda- vypadá pak megózně velký a naopak muž, se kterým jedná, vypadá strašně malý díky vhodně zvolenému úhlu kamery.
To jen tak na okraj, abych nebyla moc ve skluzu. Teď mě však omluvte, musím do kina.
pátek 6. listopadu 2009
Irreversible
Včera jsem se s Luckou dívala na film Irreversible, do češtiny chybně přeložený jako Zvrácený. Na ČSFD má film 65%. Lucka mi ale řekla, že jim to doporučovali ve škole a to mě přesvědčilo. Pak jsem pochopila, proč má tak málo. Je to přesně ten typ filmu, na který se podívají nenároční diváci, nic z toho nepochopí a pak mu dají málo hvězdiček. A priori film totiž vypadá jako americký thriller a psychothriller k tomu. Film je poměrně nový (2002) a natočil ho Gaspar Noé.
Pokusím se celý příspěvek zestručnit a neprozradit nic, co by mohlo nalákané čtenáře pak mrzet. Nic moc neprozradím, když řeknu, že se film odehrává pozpátku. Úžasná práce s kamerou a zvukem diváka ohromí hned od začátku. Kamera je střídavě frenetická střídavě úplně statická. Barevné ladění je také velice důležité, každá barva ve filmu jakoby hraje další roli. Film je nabitý emocemi, kontrastem mezi racionálním a impulsivním chováním.
Nejúchvatnější je scéna znásilnění, natočená jedním, asi tak čtvrthodinovým, záběrem. Celou dobu filmu jsme s Luckou byly tak vtažené do děje, že jsme byly překvapené, že už to skončilo.
Osobně se mi velmi líbilo vyjádření různých rovin lásky, násilí či sexu. Mám ale tak nějak pocit, že ze všech dosud poznamenaných filmů je tohle ten s největší pravděpodobností, že se na něj kouknete, tak vám to nechci všechno vyžvanit. Tak si o něm spíš popovídáme, až ho uvidíte.
Pokusím se celý příspěvek zestručnit a neprozradit nic, co by mohlo nalákané čtenáře pak mrzet. Nic moc neprozradím, když řeknu, že se film odehrává pozpátku. Úžasná práce s kamerou a zvukem diváka ohromí hned od začátku. Kamera je střídavě frenetická střídavě úplně statická. Barevné ladění je také velice důležité, každá barva ve filmu jakoby hraje další roli. Film je nabitý emocemi, kontrastem mezi racionálním a impulsivním chováním.
Nejúchvatnější je scéna znásilnění, natočená jedním, asi tak čtvrthodinovým, záběrem. Celou dobu filmu jsme s Luckou byly tak vtažené do děje, že jsme byly překvapené, že už to skončilo.
Osobně se mi velmi líbilo vyjádření různých rovin lásky, násilí či sexu. Mám ale tak nějak pocit, že ze všech dosud poznamenaných filmů je tohle ten s největší pravděpodobností, že se na něj kouknete, tak vám to nechci všechno vyžvanit. Tak si o něm spíš popovídáme, až ho uvidíte.
Maďarský film - Odvrácená tvář
Už delší dobu jsme s tátou velcí fanoušci maďarského filmu, a tak není divu, že jsme se spolu na jeden vypravili (tento měsíc jich běží v Ponrepu asi šest a na všechny potřebujeme jít). Film se řadí mezi díla maďarského modernismu, byl natočen v roce 1963 Miklósem Jancsóem.
Film se odehrává ve třech prostředích. Každé z nich nám odhalí o hlavním hrdinovi něco jiného a zároveň ho posunuje někam dál. Začíná se v nemocničním prostředí, kde se seznamujeme s havním hrdinou "kačerovského" (tady myslím herce Kačera, aby nedošlo k záměně:) typu doktorem Ambrusem. O jeho postavě se nejvíc dozvíme ze vzniklého konfliktu mezi ním (32-letý, příliš sebevědomý floutek) a jeho kolegou, který si přeje, aby operoval jejich bývalý profesor z fakulty. Pro Ambruse patří takový lékař do domova důchodců.. samozřejmě mu na sále sklapne huba, protože profesor dokáže pacientku zachránit z klinické smrti. Nejde ani tak o konkrétní příhodu, ale o řetězec myšlenek, který to v Ambrusovi spustí.
Tím se dostáváme do dějiště druhého, jímž je dekadentní intelektuální večírek. Tam dochází k úplnému rozkladu hl. hrdiny, kdy si uvědomuje, co vlastně v životě všechno nedokázal, jaký je. Samozřejmě příjdou na řadu i techtle. V tomto případě to je vztah s vdanou ženou, nenaplněná láska, žena nedokáže opustit svého manžela.
Třetí část diváka uchvátí už jen místem natáčení. Velká usedlost kdesi v maďarských rovinách. Ambrus jede za otcem, který už ho ale nepotřebuje, jen suše konstatuje, že zasel, ale už nesklidí (pak odkud to ten Svěrák sebral, že). Scény probíhají tak, že všichni okolo kmitají na poli nebo na statku, jen Ambrus bloumá okolo. V této sekvenci je krásná práce s kamerou. Dojde i k politickému uvědomění hlavního hrdiny, kterému kamarádka, vyloučená z medicíny kvůli třídnímu původu (otec kulak), vyčte, že proti jejímu vyloučení (po kunderovsku) nezvedl při hlasování ruku. V tu ránu si uvědomí, jak měl vždycky v životě všechno jednoduché a jak se pro něj ostatní obětovali. Je už pozdě jim něco vracet, už nic nepotřebují. V závěru prší, Ambrus jede autem, poslouchá pohádku o klucích, co se proměnili v jeleny, když málem sejme vojáka. Nabere ho do auta a honí vlak, aby voják nepřijel na vojnu pozdě. Vlak stihnou. Tímto dobrým skutkem film končí. Je v něm i jistá naděje, že Ambrus svůj dluh může splatit.
Film se odehrává ve třech prostředích. Každé z nich nám odhalí o hlavním hrdinovi něco jiného a zároveň ho posunuje někam dál. Začíná se v nemocničním prostředí, kde se seznamujeme s havním hrdinou "kačerovského" (tady myslím herce Kačera, aby nedošlo k záměně:) typu doktorem Ambrusem. O jeho postavě se nejvíc dozvíme ze vzniklého konfliktu mezi ním (32-letý, příliš sebevědomý floutek) a jeho kolegou, který si přeje, aby operoval jejich bývalý profesor z fakulty. Pro Ambruse patří takový lékař do domova důchodců.. samozřejmě mu na sále sklapne huba, protože profesor dokáže pacientku zachránit z klinické smrti. Nejde ani tak o konkrétní příhodu, ale o řetězec myšlenek, který to v Ambrusovi spustí.
Tím se dostáváme do dějiště druhého, jímž je dekadentní intelektuální večírek. Tam dochází k úplnému rozkladu hl. hrdiny, kdy si uvědomuje, co vlastně v životě všechno nedokázal, jaký je. Samozřejmě příjdou na řadu i techtle. V tomto případě to je vztah s vdanou ženou, nenaplněná láska, žena nedokáže opustit svého manžela.
Třetí část diváka uchvátí už jen místem natáčení. Velká usedlost kdesi v maďarských rovinách. Ambrus jede za otcem, který už ho ale nepotřebuje, jen suše konstatuje, že zasel, ale už nesklidí (pak odkud to ten Svěrák sebral, že). Scény probíhají tak, že všichni okolo kmitají na poli nebo na statku, jen Ambrus bloumá okolo. V této sekvenci je krásná práce s kamerou. Dojde i k politickému uvědomění hlavního hrdiny, kterému kamarádka, vyloučená z medicíny kvůli třídnímu původu (otec kulak), vyčte, že proti jejímu vyloučení (po kunderovsku) nezvedl při hlasování ruku. V tu ránu si uvědomí, jak měl vždycky v životě všechno jednoduché a jak se pro něj ostatní obětovali. Je už pozdě jim něco vracet, už nic nepotřebují. V závěru prší, Ambrus jede autem, poslouchá pohádku o klucích, co se proměnili v jeleny, když málem sejme vojáka. Nabere ho do auta a honí vlak, aby voják nepřijel na vojnu pozdě. Vlak stihnou. Tímto dobrým skutkem film končí. Je v něm i jistá naděje, že Ambrus svůj dluh může splatit.
středa 4. listopadu 2009
Žena je žena
Vrátila jsem se z Ponrepa. Ovšem z maďarského filmu.. tak se budu snažit nedostat se hned v začátcích do většího skluzu (mezi námi vážně netuším, kdy se dostanu k retro příspěvkům - už jsem slíbila Jarmusche a teď určitě taky naslibuju hory doly).
Včera jsem tedy byla v Ponrepu na Godardově filmu Une femme est une femme (1961). Moc se mi to líbilo. Teď se to ještě pokusím nějak rozvinout. Nuže, minule jsem taky začla herečkou: Anna Karina, krásná, talentovaná Dánka, se ve stejném roce za Godarda provdala. Ve filmu si pohrává se svým filmovým partnerem Emilem Lubitschem (1.narážka, film je jich plný). Nemůžu tady vypsat každý moment filmu, i když by to stálo za to (ale to už máte lepší se na něj jít podívat), tak jen pár, které mě nejvíc zaujaly.
Hned od začátku Godard používá písmo. K ději, kterého jsme svědky, přidává ještě občas titulky. Těžko říct, jestli jsou nutně vysvětlující. Uvedu příklad: Právě proto, že se tak milují, nechají všechno dojít tak daleko. Myslím, že člověk jinak vnímá psané a mluvené slovo a právě zde si to může divák plně uvědomit. Začátek filmu je sestaven z poblikávajích, měnících se titulků. Tento motiv používá Godard často.
Nejvíc mě však uchvátilo, jak výstižně je film schopen popsat něco nepopsatelného. Vztah muže a ženy, který se neustále mění, ženskou a mužskou roli v tomto vztahu, přirozeně neracionální chování, co znamená někoho milovat, proč neděláme, co chceme, co nám v tom brání? Uvedu dva příklady.
1. příklad: Partnerská hádka. Po každé replice slyšíme hudbu, která vyjadřuje řečené (otázka, útočný tón, posměch, urážka..) Divák si uvědomí, že na slovech v danou chvíli nezáleží. Stačila by jen ta hudba.
2. příklad: Po hádce se oba na sebe našňupnou. Vlastně se ale mají rádi, tak by se chtěli udobřit. Jenže se míjí časově. Nejdřív slyšíme, jak Emil z chodby volá na Angelu, jenže ta ho neslyší. Pak zas Angela vyběhne na balkón a volá na Emila. Ten samozřejmě neodpovídá. Příjde mi to jako naprosto přesné vyjádření toho, co se běžně ve vztazích děje.
Teď už jen v rychlosti pár narážek na ostatní filmy: Střílejte na pianistu (co čteš? žena předvede pianistu a pak pistolníka-divák k tomu ještě slyší zvuk klavíru a pistole). Aznavour je zmíněn ještě jednou, když si v jukeboxu pouští jeho písničku - mimochodem tak je fakt drsná (Tu t'laisses aller). Belmondo se v jedné scéně vyjádří, ať to koukaj rychle vyřešit, nechce si totiž v telce nechat ujít U konce s dechem. Jeanne Moreau v baru dělá zas skrytou reklamu na Julese a Jima..
Ve filmu je párkrát zdůrazněno, že si připadají jak herci na divadle, jen není jasné, zda jde o komedii či tragédii. Vtipných gagů je ve filmu dost: scéna, při níž si pár nadává pomocí názvů knížek, je naprosto geniální. A tak dále.
Radši půjdu spát a vy si zapište za uši, že tenhle film stojí rozhodně za to!
Včera jsem tedy byla v Ponrepu na Godardově filmu Une femme est une femme (1961). Moc se mi to líbilo. Teď se to ještě pokusím nějak rozvinout. Nuže, minule jsem taky začla herečkou: Anna Karina, krásná, talentovaná Dánka, se ve stejném roce za Godarda provdala. Ve filmu si pohrává se svým filmovým partnerem Emilem Lubitschem (1.narážka, film je jich plný). Nemůžu tady vypsat každý moment filmu, i když by to stálo za to (ale to už máte lepší se na něj jít podívat), tak jen pár, které mě nejvíc zaujaly.
Hned od začátku Godard používá písmo. K ději, kterého jsme svědky, přidává ještě občas titulky. Těžko říct, jestli jsou nutně vysvětlující. Uvedu příklad: Právě proto, že se tak milují, nechají všechno dojít tak daleko. Myslím, že člověk jinak vnímá psané a mluvené slovo a právě zde si to může divák plně uvědomit. Začátek filmu je sestaven z poblikávajích, měnících se titulků. Tento motiv používá Godard často.
Nejvíc mě však uchvátilo, jak výstižně je film schopen popsat něco nepopsatelného. Vztah muže a ženy, který se neustále mění, ženskou a mužskou roli v tomto vztahu, přirozeně neracionální chování, co znamená někoho milovat, proč neděláme, co chceme, co nám v tom brání? Uvedu dva příklady.
1. příklad: Partnerská hádka. Po každé replice slyšíme hudbu, která vyjadřuje řečené (otázka, útočný tón, posměch, urážka..) Divák si uvědomí, že na slovech v danou chvíli nezáleží. Stačila by jen ta hudba.
2. příklad: Po hádce se oba na sebe našňupnou. Vlastně se ale mají rádi, tak by se chtěli udobřit. Jenže se míjí časově. Nejdřív slyšíme, jak Emil z chodby volá na Angelu, jenže ta ho neslyší. Pak zas Angela vyběhne na balkón a volá na Emila. Ten samozřejmě neodpovídá. Příjde mi to jako naprosto přesné vyjádření toho, co se běžně ve vztazích děje.
Teď už jen v rychlosti pár narážek na ostatní filmy: Střílejte na pianistu (co čteš? žena předvede pianistu a pak pistolníka-divák k tomu ještě slyší zvuk klavíru a pistole). Aznavour je zmíněn ještě jednou, když si v jukeboxu pouští jeho písničku - mimochodem tak je fakt drsná (Tu t'laisses aller). Belmondo se v jedné scéně vyjádří, ať to koukaj rychle vyřešit, nechce si totiž v telce nechat ujít U konce s dechem. Jeanne Moreau v baru dělá zas skrytou reklamu na Julese a Jima..
Ve filmu je párkrát zdůrazněno, že si připadají jak herci na divadle, jen není jasné, zda jde o komedii či tragédii. Vtipných gagů je ve filmu dost: scéna, při níž si pár nadává pomocí názvů knížek, je naprosto geniální. A tak dále.
Radši půjdu spát a vy si zapište za uši, že tenhle film stojí rozhodně za to!
úterý 3. listopadu 2009
První záznam - horečka pondělní noci
Schylovalo se už k večeru a bylo jasné, že už domů na film nikdo nedorazí, tak jsme si začli s tátou vybírat. Po diskuzi nad 6 DVD div-xových filmů (kdo, co, kdy, v jakém stavu viděl), jsme se shodli na Pakulově Klutovi (1971). Na ČSFD jsme se dozvěděli, že půjde o krimi, drama, mysteriózní thriller, tak jsme byli zvědaví, co nás vlastně čeká. No, čekala na nás bohužel zejména Jane Fonda, která je dobrá snad jen k tomu, aby měla dobrého tatínka... No, dalo se to vydržet, ale její herecký výkon zvlášť v jedné scéně u terapeuta, bych ohodnotila jako velmi slabý. Po dvaceti minutách se nám i vyjasnilo to čsfdácké mysteriózní - divák slyší mysteriózní hudbu, Jane si zapaluje svíčky a přeříkává modlitbičku a nakonec odjíždí kamera. Při odjezdu vidíme stále větší část pokoje, ale také stále více a více detailů (poházené věcičky). A pak zazní to nejmysterióznější - zvoní telefon! Nikdo se v něm ovšem neozývá. Abych shrnula předchozí - tohle je asi největší slabina filmu. Divák je vybízen ke strachu, ale vůbec nechápe, proč by se jako měl bát, takže to celé pak působí trochu trapně. Po půl hodině se však tohoto pocitu zbavíme, protože jsme vtaženi do vyšetřování ušatého vidláka a kance Kluta, který má hlas Javiera Bardema a krásně sporé vystupování. Klutem celý film nabírá na zajímavosti. Bohužel je Klute jen jedním z témat, film by mohl být lepší, kdyby se víc věnoval jemu než té šlapce Jane a detektivní zápletce (která by si také zasloužila lepší propracování). Podle mého názoru tady režisér honil moc témat najednou a ani jedno se mu nepovedlo propracovat do hloubky, což je škoda. Ještě by stálo za to zmínit dva zajímavé momenty filmu. Prvním je scéna na lodi, kdy je kamera na jedné lodi, herci na další a v pozadí se kývají další dvě lodě. Celkový obraz je neuvěřitelně zajímavý (až mě při tom jako kontrast napadly Hitchcockovy zadní projekce:-) Dalším zajímavý záběr začíná v kanceláři, přechází v okno kanceláře, pak je okno situováno mezi dalšími okny, pak nám dojde, že je to velký barák až nakonec kamera jede dolů a my se díváme na mrakodrap zespoda. Shrnu-li předchozí: díky detektivní zápletce film neurazí diváka typu "vo-čem-to-bylo" (k popisu takového diváka se mám v plánu dostat v příspěvku o Jarmuschových Hranicích ovládání) a díky Klutovi neurazí ani naročného diváka. Takže vím, proč to dělal..
Druhým filmem večera se stal "Frajer Luke" prostě proto, že tam naskočil po Klutovi. Teď jsem zjistila, že je to 45. film na ČSFD. Koukám, že ten žebříček je neomylný. Když to shrnu, tak jsem celou dobu měla pocit trapnosti. Pořád se mi zdálo, že se režisér snaží, ale nedaří se mu to. Naštěstí po půl hodině se to přestalo líbit i našemu DVD přehrávači, takže jsme to mohli vypnout. Tím pádem ani nemusím dopisovat tenhle odstavec.
Nakonec jsme si rozhodli vylepšit náladu Formanovým Konkursem (1963). To se už dostavila i Verča s Tomášem, takže si v první části s názvem "Kdyby ty muziky nebyly" mohli užít postavy kapelníků nápadně se podobající Bartlovi. K tomuhle dílů, ale nedokážu být kritická, protože se mi zdálo krásné v každém směru. Výběr aktuálních témat, jejich zachycení nestárnoucí formou (v čem je jiný konkurs do Semaforu a Superstar?), úžasná práce s kamerou, pak ti herci (ach, ten Šlitr) a neherci (ach, ten Vostrčil- objeven v tomhle filmu, k vidění také v Černém Petrovi či Hoří, má panenko). Možná to ještě v budoucnu rozšířím, ale teď mám nakvap, musím do kina na Godarda (Žena je žena). Ale o tom až příště.
Druhým filmem večera se stal "Frajer Luke" prostě proto, že tam naskočil po Klutovi. Teď jsem zjistila, že je to 45. film na ČSFD. Koukám, že ten žebříček je neomylný. Když to shrnu, tak jsem celou dobu měla pocit trapnosti. Pořád se mi zdálo, že se režisér snaží, ale nedaří se mu to. Naštěstí po půl hodině se to přestalo líbit i našemu DVD přehrávači, takže jsme to mohli vypnout. Tím pádem ani nemusím dopisovat tenhle odstavec.
Nakonec jsme si rozhodli vylepšit náladu Formanovým Konkursem (1963). To se už dostavila i Verča s Tomášem, takže si v první části s názvem "Kdyby ty muziky nebyly" mohli užít postavy kapelníků nápadně se podobající Bartlovi. K tomuhle dílů, ale nedokážu být kritická, protože se mi zdálo krásné v každém směru. Výběr aktuálních témat, jejich zachycení nestárnoucí formou (v čem je jiný konkurs do Semaforu a Superstar?), úžasná práce s kamerou, pak ti herci (ach, ten Šlitr) a neherci (ach, ten Vostrčil- objeven v tomhle filmu, k vidění také v Černém Petrovi či Hoří, má panenko). Možná to ještě v budoucnu rozšířím, ale teď mám nakvap, musím do kina na Godarda (Žena je žena). Ale o tom až příště.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)