Včera jsem se s Luckou dívala na film Irreversible, do češtiny chybně přeložený jako Zvrácený. Na ČSFD má film 65%. Lucka mi ale řekla, že jim to doporučovali ve škole a to mě přesvědčilo. Pak jsem pochopila, proč má tak málo. Je to přesně ten typ filmu, na který se podívají nenároční diváci, nic z toho nepochopí a pak mu dají málo hvězdiček. A priori film totiž vypadá jako americký thriller a psychothriller k tomu. Film je poměrně nový (2002) a natočil ho Gaspar Noé.
Pokusím se celý příspěvek zestručnit a neprozradit nic, co by mohlo nalákané čtenáře pak mrzet. Nic moc neprozradím, když řeknu, že se film odehrává pozpátku. Úžasná práce s kamerou a zvukem diváka ohromí hned od začátku. Kamera je střídavě frenetická střídavě úplně statická. Barevné ladění je také velice důležité, každá barva ve filmu jakoby hraje další roli. Film je nabitý emocemi, kontrastem mezi racionálním a impulsivním chováním.
Nejúchvatnější je scéna znásilnění, natočená jedním, asi tak čtvrthodinovým, záběrem. Celou dobu filmu jsme s Luckou byly tak vtažené do děje, že jsme byly překvapené, že už to skončilo.
Osobně se mi velmi líbilo vyjádření různých rovin lásky, násilí či sexu. Mám ale tak nějak pocit, že ze všech dosud poznamenaných filmů je tohle ten s největší pravděpodobností, že se na něj kouknete, tak vám to nechci všechno vyžvanit. Tak si o něm spíš popovídáme, až ho uvidíte.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat