Recenze filmu Manželství Marie Braunové (R.W.Fassbinder)

Rainer Werner Fassbinder, představitel německé nové vlny, natočil v roce 1978 první díl
trilogie zabývající se poválečným Německem. Hlavními hrdinkami jsou ženy. V případě filmu
Manželství Marie Braunové ji ztvárnila Hanna Schygulla. Film se odehrává mezi léty 1945 a 1954 v
Západním Německu. Začíná uzavřením sňatku Marie s Hermannem během náletu, kdy ženich
málem uteče. Až do konce filmu zůstává manželství nenaplněným snem, který už Marie nemůže
proměnit ve skutečnost. Fassbinder zde dokonale vykresluje Mariiny naděje a jejich proměny.


V prvním náhledu do života Marie se ocitáme v roce nula: materiální strádání, spojené s
čekáním na muže, kteří se pravděpodobně nikdy nevrátí. Když Marie pozbude veškeré naděje, že je
její muž živý, rozhodne se pro práci společnice. Naváže známost s černým Američanem. Když se
doví, že s ním čeká dítě, vysvětluje mu, že se tomu německy říká „být v očekávání“. Ano, Marie je
v očekávání, stejně jako divák, stejně jako Německo. Do této chvíle téměř v ničem nevybočující
film o poválečné situaci se celý proměňuje překvapivým návratem Hermanna z ruského zajetí.


Udušená naděje v Marii ožije a úplně ji pohltí a bez mrknutí oka zabíjí nadbytečného
milence. Po chvíli se dovídáme, že se stejně lehce zbavuje dítěte. Marie s lékařem o potratu vtipkuje
takovým způsobem, že diváka až zamrazí. Již se nelze ubránit dojmu něčeho prohnilého v jejím
chování. Bez mrknutí oka posílá svého muže do vězení místo sebe, nestydatě využívá svého
nadřízeného a přiznává vše svému manželovi. Zlepšující se ekonomická situace, německý
hospodářský zázrak, se na Mariině psychice projevuje právě opačně. Je ještě v co doufat? Ačkoliv
splnila všechny dílčí úkoly, svůj cíl – manželství – naplnit nedokáže. Je zevnitř příliš zničená,
traumatizovaná, amorální.


Příběh Marie je příběhem Západního Německa. Prožité hrůzy, ztráta morálních hodnot,
zločiny války a kolektivní vina na nich vybízí k tomu začít od nuly, na všechno zapomenout. To ale
není cesta ke společnosti, ve které by se dalo žít. Symbolický výbuch Mariina domu to potvrzuje.
Německo stálo teprve na počátku cesty k demokracii.

Recenze filmu Anna a vlci (Carlos Saura)

V roce 1973, dva roky před smrtí generála Franca, natáčí Carlos Saura první díl diptychu, jež tvoří
filmy Anna a vlci a Maminka slaví 100. narozeniny. Saurovi se v jeho alegorii daří charakterizovat
španělskou společnost pod vládou Franca za pomoci jedné rodiny a jejich guvernantky. Tou je
šarmantní Geraldine Chaplin v titulní roli. Po svém příjezdu do osamělého rodinného sídla se Anna
postupně zaplete s každým, naruší jejich klid a kvůli své nebojácné povaze je vyprovokuje k tomu,
aby se proti ni sjednotili.

Anna je od prvního okamžiku v domě zatažena do podivné hry. Jejími hráči jsou zejména tři bratři:
Fernando, José a Juan. Fernando rád mučí sám sebe, stane se poustevníkem a vypadá zdánlivě
neškodně. Avšak i on po Anně něco chce – její vlasy a především duši. I on přiloží ruku k dílu v
závěrečném odstranění Anny. Představuje církev a její moc za vlády generála Franca.

José je posedlý sexem, píše Anně oplzlé dopisy, nemá žádnou morálku. Annu znásilní až v poslední
scéně, protože potřebuje podporu ostatních, aby sebral dost odvahy. Je zobrazením buržoasie, které
chybí charakter. Necítí potřebu se proti diktatuře postavit, protože jsou schopni těžit z toho, co jim
dovolí a na ostatní zapomenout.

Juan je nejstarší z bratrů. Je malého vzrůstu, matka ho v dětství oblékala do dívčích šatů a on má
nyní sbírku vojenských uniforem, do kterých se rád obléká. Stará se o chod celé domácnosti a vše
vede železnou rukou. Je to právě on, kdo Annu připraví o život. Samozřejmě představuje armádu.

Může v alegorii na režim generála Franca chybět Francisco Franco? Ne, nemůže. Je jím babička,
matka bratrů. Postupně odhalíme, že je to ona, kdo je výchovou přivedl k jejich charakterům,
zároveň je to ona, kdo radí Juanovi, co má dělat. Z dálky vypadá neškodně, teprve při bližším
prozkoumání zjistíme všechnu hrůzu.

Recenze filmu Moderní doba (Charlie Chaplin)

Charlie Chaplin si svou slávu vydobyl už v éře němého filmu groteskami. Tehdy se musel
film teprve o své místo mezi staršími druhy umění poprat. Jeho hlavním cílem bylo pobavit,
rozptýlit diváky svým magickým spektáklem. Chaplin se stal mistrem v umění němých gagů, a tak
v roce 1936 natáčí zvukový film bez dialogů. Je jím právě Moderní doba. Film nastavuje zrcadlo
předválečné společnosti a jejím problémům. Jsou zde všudypřítomné následky Velké hospodářské
krize a nástupu moderní doby.

V úvodní sekvenci sledujeme Chaplinovu postavu tuláka při práci v továrně. Dovedením
situace ad absurdum, kdy člověk slouží stroji, nám Chaplin pokládá otázku, zda by tomu nemělo být
naopak. Ve scéně tulákova zatčení pro vedení revoluce je narážka na neklidnou situaci v Evropě. Ve
vězení je zmíněn problém s drogami. Tulákova nevůle být propuštěn z vězení se zas dotýká potíží s
vysokou nezaměstnaností. Ve scéně přepadení v obchodním domě vidíme důsledek nezaměstnanosti
– kriminalitu. Ani na závěr filmu nešetří Chaplin kritikou. Tulák i jeho družka najdou konečně
zaměstnání, se kterým jsou spokojeni, mají kde bydlet, vše nasvědčuje happyendu. Nevyhnutelná
nemilosrdná rána přichází ze strany státu. Úředníci se rozhodnou zatknout tulákovu družku za
tuláctví. Paradoxně v momentě kdy už pracuje a z jejího zatčení by neměl prospěch nikdo.


Právě v závěru se velmi silně projeví myšlenka jdoucí celým filmem i Chaplinovým dílem.
Člověk by měl být na prvním místě. Politické systémy i novodobé vynálezy by měly sloužit člověku,
měly by mu umožnit být člověkem. Groteskním znázorněním opaku nám Chaplin dokazuje, jak
silné zbraně má pro obhájení této myšlenky.

Recenze filmu Evropa (Lars von Trier)

Po dlouhé době je to tady. Do školy mám za úkol psát recenze filmů, na které se koukáme. Tímto je jeden záznam týdně zajištěn. Recenze se ovšem nestala mým oblíbeným žánrem..

Film Evropa z roku 1991 dánského režiséra Larse von Triera je posledním dílem trilogie
(Prvek zločinu, Epidemie, Evropa). Američan Leo, syn německého emigranta, přijíždí do Německa
v zimě 1945 s touhou pomoci. Nikdo se nesnaží zakrýt, že zde není vítán. Divák, společně s Leem,
sleduje nejen zničené Německo, ale hlavně poničené duše jeho obyvatel.
Trier používá metaforu osobní tragédie, aby nás přivedl k myšlence na tragédii Evropy.
Přihlížíme jasně ohraničenému příběhu Lea, který začíná jeho příjezdem do Evropy a končí jeho
smrtí. Leo z počátku už má ale jen pramálo společného s Leem na konci. Právě jeho proměna je pro
diváka klíčem k pochopení a možností dosáhnout katarze. Tomu napovídá i zvolená forma, divák i
Leo naslouchají hypnotizujícímu hlasu Maxe von Sydowa. Zastává tu v podstatě roli terapeuta, který
napomáhá vnitřnímu očištění se od hrůzy války. Ve filmu se často vyskytují repliky, které lze chápat
v kontextu konkrétní situace ve filmu, ale zároveň je lze převést do roviny obecné úvahy nad celým
národem.
Trier se i v tomto filmu projevil jako zkušený filmař, který perfektně ovládá jazyk tohoto
média a je přístupný experimentování. Diváka jistě zaujme práce s barvou (většina filmu je
černobílá, v situacích spojených se silnými prožitky však vidíme barevně). Zajímavě využívá
vnitrozáběrovou montáž. Stejně jako například v pozdějším Dogvillu, zde nalezneme odkazy na
ostatní druhy umění.
U filmu se určitě nebudete nudit, poskytne vám námět k přemýšlení už jen proto, že je nutné
se vyrovnávat s vlastní minulostí, jak nás upozorní Max von Sydow v závěrečné větě: „Chtěl by ses
probudit, aby ses oprostil od obrazu Evropy. Ale není to možné.“