Recenze filmu Evropa (Lars von Trier)

Po dlouhé době je to tady. Do školy mám za úkol psát recenze filmů, na které se koukáme. Tímto je jeden záznam týdně zajištěn. Recenze se ovšem nestala mým oblíbeným žánrem..

Film Evropa z roku 1991 dánského režiséra Larse von Triera je posledním dílem trilogie
(Prvek zločinu, Epidemie, Evropa). Američan Leo, syn německého emigranta, přijíždí do Německa
v zimě 1945 s touhou pomoci. Nikdo se nesnaží zakrýt, že zde není vítán. Divák, společně s Leem,
sleduje nejen zničené Německo, ale hlavně poničené duše jeho obyvatel.
Trier používá metaforu osobní tragédie, aby nás přivedl k myšlence na tragédii Evropy.
Přihlížíme jasně ohraničenému příběhu Lea, který začíná jeho příjezdem do Evropy a končí jeho
smrtí. Leo z počátku už má ale jen pramálo společného s Leem na konci. Právě jeho proměna je pro
diváka klíčem k pochopení a možností dosáhnout katarze. Tomu napovídá i zvolená forma, divák i
Leo naslouchají hypnotizujícímu hlasu Maxe von Sydowa. Zastává tu v podstatě roli terapeuta, který
napomáhá vnitřnímu očištění se od hrůzy války. Ve filmu se často vyskytují repliky, které lze chápat
v kontextu konkrétní situace ve filmu, ale zároveň je lze převést do roviny obecné úvahy nad celým
národem.
Trier se i v tomto filmu projevil jako zkušený filmař, který perfektně ovládá jazyk tohoto
média a je přístupný experimentování. Diváka jistě zaujme práce s barvou (většina filmu je
černobílá, v situacích spojených se silnými prožitky však vidíme barevně). Zajímavě využívá
vnitrozáběrovou montáž. Stejně jako například v pozdějším Dogvillu, zde nalezneme odkazy na
ostatní druhy umění.
U filmu se určitě nebudete nudit, poskytne vám námět k přemýšlení už jen proto, že je nutné
se vyrovnávat s vlastní minulostí, jak nás upozorní Max von Sydow v závěrečné větě: „Chtěl by ses
probudit, aby ses oprostil od obrazu Evropy. Ale není to možné.“