Žena je žena

Vrátila jsem se z Ponrepa. Ovšem z maďarského filmu.. tak se budu snažit nedostat se hned v začátcích do většího skluzu (mezi námi vážně netuším, kdy se dostanu k retro příspěvkům - už jsem slíbila Jarmusche a teď určitě taky naslibuju hory doly).
Včera jsem tedy byla v Ponrepu na Godardově filmu Une femme est une femme (1961). Moc se mi to líbilo. Teď se to ještě pokusím nějak rozvinout. Nuže, minule jsem taky začla herečkou: Anna Karina, krásná, talentovaná Dánka, se ve stejném roce za Godarda provdala. Ve filmu si pohrává se svým filmovým partnerem Emilem Lubitschem (1.narážka, film je jich plný). Nemůžu tady vypsat každý moment filmu, i když by to stálo za to (ale to už máte lepší se na něj jít podívat), tak jen pár, které mě nejvíc zaujaly.
Hned od začátku Godard používá písmo. K ději, kterého jsme svědky, přidává ještě občas titulky. Těžko říct, jestli jsou nutně vysvětlující. Uvedu příklad: Právě proto, že se tak milují, nechají všechno dojít tak daleko. Myslím, že člověk jinak vnímá psané a mluvené slovo a právě zde si to může divák plně uvědomit. Začátek filmu je sestaven z poblikávajích, měnících se titulků. Tento motiv používá Godard často.
Nejvíc mě však uchvátilo, jak výstižně je film schopen popsat něco nepopsatelného. Vztah muže a ženy, který se neustále mění, ženskou a mužskou roli v tomto vztahu, přirozeně neracionální chování, co znamená někoho milovat, proč neděláme, co chceme, co nám v tom brání? Uvedu dva příklady.
1. příklad: Partnerská hádka. Po každé replice slyšíme hudbu, která vyjadřuje řečené (otázka, útočný tón, posměch, urážka..) Divák si uvědomí, že na slovech v danou chvíli nezáleží. Stačila by jen ta hudba.
2. příklad: Po hádce se oba na sebe našňupnou. Vlastně se ale mají rádi, tak by se chtěli udobřit. Jenže se míjí časově. Nejdřív slyšíme, jak Emil z chodby volá na Angelu, jenže ta ho neslyší. Pak zas Angela vyběhne na balkón a volá na Emila. Ten samozřejmě neodpovídá. Příjde mi to jako naprosto přesné vyjádření toho, co se běžně ve vztazích děje.
Teď už jen v rychlosti pár narážek na ostatní filmy: Střílejte na pianistu (co čteš? žena předvede pianistu a pak pistolníka-divák k tomu ještě slyší zvuk klavíru a pistole). Aznavour je zmíněn ještě jednou, když si v jukeboxu pouští jeho písničku - mimochodem tak je fakt drsná (Tu t'laisses aller). Belmondo se v jedné scéně vyjádří, ať to koukaj rychle vyřešit, nechce si totiž v telce nechat ujít U konce s dechem. Jeanne Moreau v baru dělá zas skrytou reklamu na Julese a Jima..
Ve filmu je párkrát zdůrazněno, že si připadají jak herci na divadle, jen není jasné, zda jde o komedii či tragédii. Vtipných gagů je ve filmu dost: scéna, při níž si pár nadává pomocí názvů knížek, je naprosto geniální. A tak dále.
Radši půjdu spát a vy si zapište za uši, že tenhle film stojí rozhodně za to!