Dvacet hodin

Po delší odmlce se pokusím dohnat skluz, i když zas tak velký není, protože se jednalo i o odmlku filmovou. V úterý před skoro čtrnácti dni jsme tedy s tátou byli v Ponrepu na maďarském filmu Zoltána Fábriho Dvacet hodin (1965). Film je poskládán z rozhovorů novináře s vesničany. Od začátku divák ví, že tam novinář přijel napsat reportáž o politické vraždě. Z různých vyprávění, které se proměňují ve flashbacky - nutno dodat, že to vyžaduje velké úsilí, aby se člověk vyznal v různých časových rovinách- se dovídáme, že pravda není jenom jedna, věci nejsou jenom černobílé a všechno je se vším propojeno.
V různých místech filmu je divákovi ukázána fotografie čtyř mužů - dvě dvojice nejlepších kamarádů - komunistů. Jeden z nich je zabit právě svým nejlepším přítelem, který se s ním nejen politicky rozejde, ale má i potřebu dokazovat, že všem měří stejným metrem. Hezkým symbolem ve filmu jsou pak prostřílené dveře (přes které je zastřelen), které zůstávají prostřelené i po několika letech (na přání vdovy). Přijde mi to jako vyjádření toho, že některé rány se nezacelé. Je to vyjádřenou i atmosférou ve vesnici, kde přijíždějící novinář drásá otevřené rány. Všem se o události špatně mluví, neradi prožívají svou minulost, je to pro všechny příliš bolestné, téměř nikdo nemá čisté svědomí nebo neprožil velkou ztrátu.
Film začíná záběrem na starce nabírajícího mravence do plechovky. Muž k tomu říká, že každý se plahočí, neví za čím a z pohledu zvenčí to vypadá chaoticky. Před koncem filmu leží novinář na louce, papíry rozfoukané kolem, s přesvědčením, že reportáž se nedá napsat. Poslední kapitola začíná tím samým záběrem na mravence v plechovce s průpovídkou, jaký smysl má tohle všechno plahočení. Pak se dozvídáme, že stařec je gróf, žijící v ústraní, jeho život se však díky obětavé služce - manželce ani za komunismu nezměnil.
Novinář si uvědomuje, že tento pletenec minulosti se současností, politiky a osobních příběhů lze jen těžko vtěsnat do jednoho článku. Nejlepší odpovědí na jeho snažení je vlastně film samotný. Poodhaluje divákovi jen to, co lidé na sebe prozradí, a nechává mu prostor pro zamyšlení. Proto stojí za to se na film podívat i po 20 letech od pádu komunismu.