Všichni možní sběrači a já

O filmu jsem se dozvěděla z ankety vyhlášené cinematheque Ontario, do níž se zapojilo přibližně 60 filmových historiků z celého světa. Hodnotily se filmy první dekády nového tisíciletí a kritériem byla umělecká hodnota snímků. Nemyslím si, že jakýkoliv snímek z tohoto seznamu může představovat veliké zklamání. Z filmu rodilé Belgičanky Agnes Vardy Les glaneurs et la glaneuse (2000), poněkud překvapivě přeloženého jako Všichni možní sběrači a já, jsem byla vysloveně nadšená.
Film je na ČSFD řazen jako dokumentární, nicméně se od dokumentárních filmů liší. Vyprávění začíná i končí obrazem sběraček na poli. Tím se otevírá široký prostor otázek a úvah, nad kterými se autorka i diváci zamýšlí. Tato cesta začíná krokem z minulosti, zachycené na obrazech, do současnosti. Autorka se zajímá, zda ještě žijí sběrači (glaneurs - tedy, ti co sbírají plodiny ze země a grapilleurs - trhači plodin ze stromů) a jak se jejich řemeslo přizpůsobilo dnešní době. Zároveň do problému vnáší sebe samu. Narodila se v roce 1928 a diváka nepřekvapí, že si ještě pamatuje práci na poli, tedy i sbírání. Autorka si nyní vzala do ruky kameru a sbírá. Sbírá nejen filmový materiál, otisky lidí, ale i otisk vlastní ruky, sbírá se sběrači: na poli brambory a ve městě pohozené předměty.
Film do sebe vtáhne diváka. Nikdy nevíte, jakým směrem se vydá, nicméně vše do sebe zapadá, tvoří logický celek sestavený z tisíce střípků. Nechci potenciálně nalákané diváky připravit o překvapení (nečtěte si ČSFD), tak neuvedu konkrétní příběh. Můžu vám ovšem slíbit, že se setkáte se spoustou zajímavých lidí. Někteří z nich vás možná donutí zamyslet se sami nad sebou. Tak jako se nad sebou zamýšlí autorka a jako se zamýšlí nad naší společností. Pro odlehčení si autorka ve filmu hraje se svou novou ruční kamerou. Tak máme možnost sledovat např. tanec krytky od kamery nebo požírání kamiónů režisérčinou rukou. Kdo uvidí, pochopí. Už se těším na další filmy z kanadského seznamu.